V hospodách jsem prošel výtvarnou školou života.

Známý přední český kreslíř – karikaturista se kreslenému humoru věnuje od roku 1982. Absolvoval výtvarné kurzy a několik let se věnoval figurální kresbě a portrétům. Jeho kresby vycházely v periodikách Dikobraz, Zemědělské noviny i v dalších a od roku 1993 pravidelně spolupracoval s Českým deníkem. V roce 1998 založil agenturu s humorem a vydavatelství Dexempo, zabývající se  výrobou dárků s humorem. Od roku 2003 spoluvymýšlí a vytváří největší kreslený vtip na světě s názvem Óbrfrk. V roce 2009 začal pravidelně spolupracovat s časopisem Rybářství, kde kromě kreslených vtipů publikuje i články o chytání ryb a rubriku Kladivo českého vikinga. Roku 2015 proběhla jeho samostatná výstava s názvem „O rybách vesele i vážně“ na zámku Ohrada u Hluboké nad Vltavou.

První otázka je vždy obligátní a ta je na tvé zrození, dětství a studia. Jak to tedy s tebou bylo?

Rozvoj mojí osobnosti zásadně ovlivnil Ferda mravenec, Vinnetou, Rychlé Šípy a skupina Slade. Jako kluk jsem vyrůstal ve vesnici Černilov nedaleko Hradce Králové a většinu volného času trávil u obecního rybníka. V šesti letech jsem chytal do síťky slunky nebo na kus vlasce hrouzky a perlíny, až mi rodiče koupili opravdový prut. To bylo slávy. Moji skvěle rozjetou rybářskou kariéru však začaly brzdit školní povinnosti. Místo psaní úkolů jsem u rybníka líčil na kapry a ve škole mě pak odměnili pětkou nebo poznámkou. Následoval trest v podobě domácího vězení. Internet neexistoval, takže jsem si z dlouhé chvíle kreslil, a protože jsem zlobil často, šlo mi dílo velmi dobře od ruky.

Povyprávíš nám něco o svých začátcích na poli kresleného humoru?

V dětství byl mým velkým vzorem Ondřej Sekora. Nádherné a dokonalé ilustrace z hmyzí říše, mě inspirovaly nejen jako kreslíře, ale i entomologa. V deseti letech jsem začal sestavovat sbírku brouků a motýlů. Této vášni jsem propadl natolik, že jsem učitelku přírodopisu velmi brzy strčil do kapsy. Po dokončení základní školy mě rodiče šoupli na zemědělskou školu v Opočně. Pracovat v JZD byla tenkrát venkovská jistota. Mně „hnojárna“ nic neříkala, miloval jsem ryby, brouky a tíhl spíš k uměleckým směrům. Ve škole a hlavně na intru se mi ale líbilo. Kromě nových kamarádů tu bylo i plno krásných dívek. Nechal jsem si narůst dlouhé vlasy a snažil se některou zaujmout. Při vyučování jsem tajně kreslil komiksy o mučení a týrání učitelů, což mělo úspěch, žádnou lásku mi to však nepřineslo. Došlo mi, že budu muset ještě něco přidat, jinak nemám šanci. S několika kamarády jsme proto založili bigbeatovou kapelu a začala moje éra bubenická. Naše skupina Exploze z Týniště nad Orlicí, se s hitem Biolit stala v letech 1981 a 1982 hvězdou okresního formátu. Hráli jsme na zábavách a tancovačkách skoro každý víkend. O holky už nouze nebyla, maturitu jsem však stihnul až na podzim. Pak přišel povolávací rozkaz na vojnu do Prahy. Byl jsem nešťastný a zoufalý. Na vojně jsem si z dlouhé chvíle začal zase kreslit a to byl počátek mojí profesionální dráhy kreslíře vtipů.

Zdá se, že dlouhé chvíle jsou tvým osudem. A kdy ti vyšel první vtip?

Na vojně mě kreslení chytlo, začal jsem dokonce docházet na Lidovou školu výtvarného umění, obor figurální kresba a portréty. Zjistil jsem totiž, že jsem se narodil v den, kdy skonal jeden z našich nejlepších výtvarníků Max Švabinský a bral jsem to jako nějaké znamení. Chtěl jsem se věnovat i vážné tvorbě, osud však rozhodl jinak. V časopise Československý voják vyšla výzva, že hledají autory kreslených vtipů na vojenské téma. Zážitků jsem měl hodně a několik vtipů do redakce poslal. Otiskli mi hned tři a pak už šlo všechno velmi rychle. V roce 1983 byl honorář 350,- Kčs v přepočtu na pivo za dvě kačky, hodně vysoký a kreslení jsem začal věnovat veškerý volný čas. Vtipy mi postupně vycházely v Pohraničníku, Obraně lidu, Zemědělských a dalších novinách. Jen do Dikobrazu mě pořád vzít nechtěli. Po vojně jsem zůstal v Praze, která je umělcům zaslíbená. Každý den jsem chodil do pivnice U Malvaze nedaleko Karlova mostu, kde se to umělci jen hemžilo. Nosil jsem pod paží velké desky s obrázky, aby bylo každému na první pohled jasné, do jaké branže spadám. V hospodách jsem prošel výtvarnou školou života. Sedělo tu hodně akademiků, kteří sice kvůli alkoholismu již nekreslili, teorii však zvládali výborně. Hodně mi pomohli i výtvarní redaktoři, jako například cimrmanolog Jaroslav Weigel v časopise Mladý svět. V roce 1989 mě konečně vzali i do vysněného Dikobrazu s týdenním nákladem 500 000 výtisků, což byla extra liga kresleného humoru. Začal jsem chodit na pivo s Vyčítalem, Hrdým, Kantorkem a výtvarný svět mi ležel u nohou. V roce 1994 jsem ukončil pracovní činnost a stal se výtvarníkem na volné noze. Letos je to neuvěřitelných třicet let. Za tu dobu jsem stihl nakreslit více než 25 000 kreslených vtipů a ilustrací. 

S tvým jménem je neodmyslitelně spojen projekt, nesoucí název Óbrfk. O co se přesně jedná, slyšel jsem, že vše začalo u Pidifrku?

Nejprve si musíme ujasnit názvosloví. Pidifrk je pohlednice, zobrazující většinou nějaké zajímavé turistické místo v Česku a nově také na Slovensku. Tyto pohlednice na sebe vodorovně i svisle navazují a vytvářejí tak ojedinělou mapu. Kromě toho je na každém pidifrku několik vtípků, čímž vzniká největší kreslený vtip na světě, zvaný Óbrfrk. A to není zdaleka hotový. Vše začalo jako většina českých vynálezů u piva v hospodě. S kamarádem Ivanem Rillichem jsme vymýšleli ilustrace pro jeho pohádkovou knihu Vitejte v Pumelicích. Dílo se pomalu blížilo ke konci a já přemýšlel, jak z něj ještě vytáhnout nějaké peníze. A protože Ivan je nejen spisovatel, ale i vydavatel pohlednic, přišel jsem s nápadem vytvořit veselé turistické pohlednice Prahy. Ivan měl o několik piv víc, nápad se mu zalíbil, jen Prahu zaměnil za Jižní Čechy, které jsou jeho domovem. To mi vůbec nevadilo, protože místo deseti obrázků Prahy, jsem získal zakázku na šedesát jihočeských pohlednic. Psal se rok 2004 a ani ve snu mě nenapadlo, že nakonec budu kreslit celou republiku a bude to skoro tisíc pidifrků. Letos je to už dvacet let, takže další jubileum. V současné době je vytištěných pidifrků magických 777 kusů a nalezneme na nich 11 995 postaviček.

Odkud jsi čerpal náměty na jednotlivé pidifrky? Bylo nutné se jet na některá místa i osobně podívat?

Zprvu šlo všechno hladce. Jižní Čechy oba dobře známe, první várka navíc obsahovala hodně známá místa, jako Český Krumlov, Lipno atd. Pak přišel Ivan s nápadem, že uděláme celou republiku a začalo to být vážné. Tady už vědomosti nestačily. Ivan je navíc sportovní povaha, všechno chce mít hotové hned, zatímco umělec tvoří, jen když potřebuje peníze, jinak se válí u vody a chytá ryby. Bylo jasné, že pokud chceme takhle velké dílo někdy dokončit, musí vzniknout výrobní tým. Mapování terénu si vzal na starosti Ivan. V praxi to vypadá tak, že zatímco já v temné a vlhké kobce kreslím, Ivan si jezdí na výlety s foťákem na krku. A nejen to, kvůli perspektivě bylo třeba pořídit snímky ze vzduchu. Drony tenkrát neexistovaly a proto do našeho týmu přibyl i pilot s letadlem. Potom pochopitelně grafické studio, protože všechny pidifrky se musí uměle nastavit, aby je mohli v tiskárně v konečné fázi zase oříznout, a musejí na sebe ze všech stran navazovat. Do týmu patří prodej a distribuce, takže vše zastřešuje šofér Béďa s pidifrkomobilem. Pidifrky už mají dokonce i své muzeum v Netolicích. Sběratelů přibývá a jsou zaregistrováni na oficiálních stránkách www.pidifrk.cz.

Takže pidifrky jsou hotová manufaktura. Vedle kreslení máš spoustu dalších koníčků. Otázka je prostá. Jakých?

Všeobecně se říká, že nemůže být nic krásnějšího, než když se vám koníček stane povoláním. Mně se tohle přání splnilo hned dvakrát. Když jsem se v roce 1994 začal kreslením živit, myslel jsem, že už nic lepšího mě nemůže v profesním životě potkat. Průměrná měsíční mzda v zaměstnání byla tenkrát asi šest tisíc. Za vtip jsem dostával 700,- Kč, takže stačilo za měsíc nakreslit deset vtipů a byl jsem nadprůměrný. Peněz bylo dost a zbyl mi čas i na milované ryby, které mě jako bájné sirény přitahovaly k vodě odjakživa. V roce 1999 jsem vydal rybářskou knížku Postrach vod a o několik let později volné pokračování Postrach vod se vrací. Při domlouvání inzerce v časopise Rybářství, mě šéfredaktor oslovil, jestli nechci napsat článek do časopisu. Moc se mi do toho nechtělo, nakonec jsem jeden napsal a byl jsem lapen. Psaní mě začalo bavit a od roku 2009 píšu pro Rybářství každý měsíc pravidelně tři články. Letos je to 15 let, takže další výročí. I druhý koníček se stal mojí profesí a na ryby chodím jako do práce, což je dobře, protože se mi často nechce vstávat, jsem líný, a kdybych nemusel, tak na ryby nejdu. Snažím se chytit všechny druhy ryb, které v našich vodách žijí. Od sumce, štiky, mníka, až po úplné pidiryby, jako hořavka nebo koljuška. Na kontě mám už skoro sedmdesát rybích druhů. Další odnoží rybářských zálib je historie rybářského sportu. Začal jsem sbírat a hlavně mapovat staré rybářské náčiní, což mě přivedlo k založení Muzea rybářského sportu. No, a když už mám ticha u vody dost, vyrazím s čundr punkovou skupinou Tři Čutory na koncert. Na bicí nástroje hraju s kamarády z osady Nádraží Dejvice od roku 2004, takže další výročí.

A na závěr, co máš v životě ještě před sebou, co plánuješ a co by sis přál?

Momentálně mám před sebou dvouletého vnoučka Františka, kterému chci ukázat, že svět může být krásný i díky maličkostem, jen je třeba si jich všimnout. Už teď spolu lovíme ryby, brouky a ostatní žoužel. Musíme ale objevit i Vinnetoua, Rychlé šípy, Slade a další nezbytné důležitosti. V profesním životě bych si přál vydat ještě jednu rybářskou knížku, kterou připravuji řadu let a pořád nemám čas ji dopsat. Taky bych chtěl někdy dokončit pidifrky, abych mohl jít do důchodu a začal kreslit vážné věci jako Max Švabinský. To, že jsem se narodil v den, kdy zemřel, beru jako jasné znamení, že to tak má být.

Zdroj: časopis Tapír